Na mostě

♦Na mostě♦


Výstup první: Příchod Krokase

 

Na mostě seděla dívka.

Máčela si bosé nohy v protékající řece, a soudě podle jejího výrazu se měla dobře. Měla na sobě jen lehké bílé šaty, podlouhlé hnědé vlasy po ramena jí padaly do tváře. Celé tělo bylo uvolněné. Klidný úsměv, klidné čelo bez náznaků stresu, jiskrné zelené oko.

Nebylo divu, pohled, který se jí naskýtal, byl vskutku nádherný. Stačilo se ohlédnout, na co se z toho mostu dívá, a některé citlivé romantické duše by jistě na místě strnuli úžasem. Výjev by nejlépe pasoval k parku nebo zahradě. Podél pableskující řeky totiž rostly desítky rozkvetlých třešní. Na nebi pluly načechrané mraky a odráželi se v průzračné vodě. Vskutku nádherný pohled, zvlášť když se zapojil i mírný vánek. Z košatých stromů pak ustavičně padaly malé růžové lístky, jako by v ten teplý den padala clona růžového sněhu.

Výjev dívku nenudil, dívala se na něj spokojená.

Není známo, jak dlouho.

Najednou přichází malá, zanedbatelná změna. Na obloukový můstek z dřevěných prken, bez zábradlí, vstupuje čísi noha. Není slyšet, protože je bosá. Vzduch kolem se nemění, výjev se nemění, dívka se usmívá.

Kdokoli jiný by se ohlédl. Ona ne. Kdyby to však udělala, spatřila by velice zvláštního muže.

Nedalo se říct, zda byl starý nebo mladý. Některé jeho rysy čišely mládím, jiné zase stařeckostí. Byl neuvěřitelně vyhublý a celkem vysoký. Působil jako z jiného světa. Nejen, že měl na sobě péřový plášť z orlích pírek, takže vyvolával dojem vychrtlého supa. Ale ani jeho oči nebyly normální. Byly bílé a bělmo tmavě modré. Skoro, jako by se dohodlo s duhovkou a vyměnilo si s ním barvu. Měl světlé řasy, i když jeho dlouhé rovné vlasy byly černé. Vystouplé lícní kosti a dlouhý nos ještě zdůrazňovaly jeho vyhublost. Úzké rty měly malinko zvednuté koutky, ale nedalo se říct, že by se skutečně usmíval. Byl to spíš jakýsi škleb.

Pod honosným péřovým pláštěm měl na sobě jen jakési šedivé a protrhané svršky.

Šel pomalu, nenuceně.

Zastavil se, až když přešel dívku, a jakoby nic si vedle ní sedl.

Teprve teď ho vzala na vědomí.

S trvalým úsměvem na rtech malinko vzhlédla. Sotva pohnula hlavou. Potom ji zase sklonila.

Úsměv nemizel.

Snítky třešní dále padaly. Řeka šuměla.

Jeho přítomnost ji nijak neznepokojovala.

„Jak dlouho už tu jsi?“ promluvil hluboký hlas.

„Čas zde nemá žádnou moc,“ odvětila dívka klidně.

Muž si povzdechl a zadíval se na oblohu.

„Kolik listí za tu dobu spadlo? Kolik vody proteklo? Kolik mraků tudy přelétlo?“ pronesl.

Na řečnické otázky se neodpovídá, ale ona promluvila.

„Jak jsem řekla.“

 

Výstup druhý: Krokasova flétna

 

„Není ti tu smutno?“ zeptal se.

Není známo, kdy svou otázku vyslovil. Zda hned poté, co vyslovil první, nebo později.

„Ne, proč?“ odvětila dívka překvapeně.

„Nemáš tu žádnou společnost.“

„Jsi tu přece ty, ne?“ namítla.

„Já jsem jen výplod tvé mysli,“ vysvětlil a zavřel oči.

„Opravdu? Nepamatuji se,“ pokrčila rameny a dál pozorovala výjev.

„Jsem ztělesnění tvých zakázaných myšlenek.“

Řeka tekla dál. Odnášela si plovoucí růžové lístky, jako daň.

„Nezvala jsem tě.“

„Kout tvé mysli ano,“ ubezpečil ji.

Dívka se protáhla a zasmála se.

„Tak když už jsi tady… zahraj něco, Krokasi,“ zvolala vesele a hned na to se zarazila. „Jmenuješ se tak?“

„Ano,“ přisvědčil Krokas.

„Právě jsem si to jméno vymyslela,“ namítla nedůvěřivě.

„Právě proto mi patří.“

„Tak tedy hraj,“ přikázala.

Zda měl Krokas flétnu již dřív, není známo. V jeho klíně ale jedna byla. Matně se zaleskla, když ji uchopil. Byla z tmavého dřeva a rozdělovala se zhruba v polovině do tří odlišných zakončení. Každý konec se kroutil jinam a každý z nich vyluzoval jiný zvuk.

Když začal Krokas hrát, bylo to, jako by hrál na tři nástroje. Podivná flétna v rukou podivného člověka vyluzovala něco nepopsatelného. Jemná klidná melodie podtrhovala celý ten krásný pohled na třešně u řeky. Jindy trochu neposedně zatrylkovala a hned se zdálo, že vítr zafoukal trochu silněji a zatočil pár snítek ve vzduchu. Potom se utišila a mluvila hlubokými tóny, a třpytivá řeka jakoby zpomalila, jako by náhle skrývala nějaké tajemství.

Koutky úst se pozvedly o trochu víc, ale vzezření to nepomohlo. Krokas náhle vypadal ještě děsivěji. Mrtvé bílé oči hleděly na výjev, jako by ho neviděly.

Melodie se náhle změnila. Krokas foukl silněji a vyloudil první znepokojivé tóny.

Dívka se konečně přestala usmívat. Výjev se změnil.

Za ponurého znění flétny třešně uvadaly, snítky černaly přímo před očima a chcíple dopadaly do kalné vody řeky.

„Už dost! Přestaň Krokasi!“ vykřikla dívka rozzlobeně a hudba umlkla.

Krokas již nehrál. Flétna zmizela, jako by nikdy ani neexistovala.

Zvedl hlavu a zadíval se na oblaka. Řeka tekla klidně. Růžové snítky padaly. Jako by se nic nestalo.

„Zvláštní, jakou moc má hudba nad myslí,“ pronesl.

 

Výstup třetí: Slepé ryby

 

Není známo, kolik času uběhlo, protože zde čas nevládl. Dívka seděla na mostě a máčela si nohy v řece. Usmívala se pořád, jen už ne tak klidně. Okolní krajinu to ale nepoznamenalo. Růžová záplava dál padala. Řeka proudila.

„Nenudí tě ten stále stejný pohled?“ vyslovil Krokas další otázku.

„Není tu jen tenhle!“ namítla ihned dívka. Vmžiku vytáhla nohy z vody a otočila se na druhou stranu mostu. Kývla. „Je tu ještě jeden, koukni.“

Na druhé straně mostu byla také voda, ale nebyla říční. Byla jezerní. Druhý výjev totiž patřil průzračnému horskému jezeru a temným lesům okolo něj. Voda se zčeřila jen občas, když nějaká ryba připlavala moc blízko k hladině.

„Moc často se na něj nedíváš.“

„Dřív ano, ale teď…“

„To ty ryby?“

„Dřív si se mnou hrály, ale teď…“

Dívka vzdychla. Tenhle výjev ji netěšil.

Vztáhla ruku k hladině jezera a namočila ji. Bylo vidět plno ryb, jejich bílé hřbety se míhaly ve vodě. Nepřipluli.

„Jsou smutné,“ řekl Krokas.

„Proč?“ zvolala okamžitě dívka a podívala se na něj. „Nemyslím na to! Nemají být smutné!“

„Nevidí tě. Netuší, co s tebou je. Osleply.“

Zalapala po dechu. „Stýská se jim?“

„Stýská,“ přisvědčil Krokas a pohlédl jí do očí. Neusmíval se. „Jsi tu příliš dlouho.“

„Čas zde nemá žádnou moc,“ opakovala dívka.

„Nemá?“

„Nemá!“

„Stárneme. Umíráme.“

„Tady ne,“ namítla.

„Pravda. Tady ne. Zatím.“

„Jak to, zatím?“

„Myšlenky. Fantazie. Co myslíš, umírají spolu s tělem?“ pronesl s hlavou zdviženou. Hleděl na nebe.

„Odejdi Krokasi,“ přikázala.

„Ty tu vládneš,“ připomněl jí.

„Tak tedy zmiz!“

Nebylo známo, zda na mostě vůbec kdy byly dva lidé. Teď zde byl jen jeden. Dívka plačící do jezera.

Výjev se neměnil. Lesy šuměly. Jezero bylo klidné, tiché. Ryby němé a slepé.

 

Výstup čtvrtý: Přejít

 

Dívka seděla na mostě. Hleděla na rozkvetlé třešně a neusmívala se. Stopy slz se již ztratily, jako by nikdy ani žádné nebyly.

Vedle ní seděl Krokas. Pírka na plášti mu ohýbal mírný teplý vánek.

„Celou dobu vím, proč jsi přišel,“ prolomila ticho jako první dívka.

„Samozřejmě, že to víš,“ přisvědčil Krokas. „Proto jsi mě přivolala zpět.“

„Nepůjdu,“ řekla a upřeně na něj pohlédla.

Krokas jen mlčel.

„Nepřemluvíš mě!“ zvolala hlasitěji, když jí na to nic neřekl. „Říkám, že nepřemluvíš!“

„Raději budeš bojovat sama se sebou?“

„Nikdy jsem rozum neposlouchala.“

„Já nejsem rozum. Jsem tvé přání.“

„Nepřála jsem si tě.“

„Kout tvé mysli ano.“

„Jsem tu spokojená,“ řekla nakonec tiše.

„Nezníš spokojeně.“

„Mlč už.“

„Nemůžu. Možná říkám to, co nechceš slyšet, ale část tebe to slyšet chce.“

„Vůbec ti nerozumím.“

„Potom nerozumíš sama sobě.“

Dívka opět zmlkla. Už doopravdy nebyla spokojená.

Pohlédla na výjev.

Řeka lenivě protékala a mizela pod mostem. Lísky třešní slaboduše padaly do její náruče.

Byla to pitomost.

Scéna pro milovníky romantických západů slunce a fanatiky do přírody. Ty růžové snítky padaly tak pomalu. Tak ukrutně pomalu.

Čas zde neměl žádnou moc, ale ona se cítila stará. Příliš stará pro tenhle jednotvárný, fádní výjev.

Pomalu k němu zvedla oči. Krokas se v tu chvíli zdál docela mladý. Ne víc, jak třicet let. Bílé duhovky se k ní otočili.

„Víš, kdo jsou ty ryby, že?“ promluvil.

„Nejspíš,“ pokrčila neochotně rameny.

„Chybíš jim. Neviděli tě již dlouho.“

„Zestárla jsem?“ zeptala se náhle.

„Jen trochu.“

„To je dobře, pak ani oni o tolik nezestárli,“ pronesla s pohledem na nebe.

Krokas se zašklebil.

„Víš, co je tohle za místo, že?“ pokračoval ve svých otázkách.

„Nejspíš.“

„Tak proč nejdeš dál?“

„Není to tak jednoduché,“ namítla ihned.

„Není? Je opravdu tak těžké, opustit ty výjevy? Ani jeden z nich tě už netěší. Nemáš proč tu zůstávat…“

Dívka překvapeně zamrkala.

„Máš pravdu,“ promluvila do ticha.

Bylo pravdou, že čas tu neměl žádnou moc, ale tam venku ubíhal dál. Její život jí protékal přímo pod nohama. A odnášel si jen ty ubohé růžové lístky, zatímco ryby na druhé straně zmateně kroužili a vzdávaly se naděje, že ji ještě kdy spatří.

Nevěděla vlastně, proč tu zůstává, byla to jen hloupá nehoda. Možná se bála následků, možná tu jen chtěla chvíli posečkat. Chvíli? Jak dlouho už tu je?

„Čas zde nemá žádnou moc, ale venku ubíhá dál,“ pronesl Krokas v odpověď na její myšlenky.

Udělala chybu. Zastavila se na tom mostě. Chtěla si dobře prohlédnout ten lákavý výjev, nechtěla hned odejít. Proto se zastavila na tom mostě. A zapomněla, co měla udělat.

Není známo, proč byla na tom mostě. Byla jen ona a most. Žádný výjev, žádná společnost. Nic nenasvědčovalo tomu, že se někdy něco takového událo.

Byla jen ona a most.

Vstala a otočila se k jednomu ze dvou konců můstku. Už si vzpomněla. Stačí jen přejít ho. Přejít most.

Přejít…

 

Výstup poslední: Němý pokoj

 

Bylo ticho. Ne úplné, ale bylo.

Z vedlejší chodby se ozývaly jen vzdálené kroky sestřiček a občasné bouchnutí zasklených dveří.

Za stěnami pokoje mluvily jen přístroje. Vyprávěly stále ten samý příběh, pořád dokola. Splynuly s okolními bezvýznamnými zvuky a ozývaly se na pozadí toho všeho, jako šum, jako bzučící moucha. Zpitomělá a neškodná moucha.

V tomhle pokoji se neočekávaly zvuky. Očekávalo se jen ticho. Protože nikdo nepředpokládal, že by zrovna zde někdo mluvil.

A přece jen se to stávalo, jen občas a také jen při návštěvách. Zněla tu slova plna úzkosti a strachu. Někdy i slova proseb.

Ale když návštěvy skončily, pokoje zůstávaly tiché, klidné a mrtvolné.

Obyvatelé těchto pokojů měli spát navždy. Měly za ně mluvit stroje. Měly zpívat stále tu stejnou písničku.

Píp – Jsem naživu.

Píp. – Ještě jsem naživu.

V pokoji se někdo zavrtěl. Seděl už půlhodiny ve stejné poloze, neschopen porušit to přízračné ticho, ale nakonec to nevydržel.

Ten člověk byla žena ve středních letech.

Měla skelné oči, všechny slzy už dávno vyschly. Bylo to již dlouho. Až příliš dlouho.

Dnes se na ni přišla podívat. Ještě naposledy.

V duši už necítila žádný strach nad tím, co se chystá udělat. Neměla na výběr, a také to už nechtěla prodlužovat.

Dívka spící na posteli u okna měla dnes vydechnout naposledy. Spala totiž dlouho. Až příliš dlouho.

Přístroje měly dnes konečně umlknout a zpívat jinou, mlčenlivou píseň. Píseň o smrti.

Žena si povzdychla. V téhle místnosti to byl jeden z častých zvuků. Jistě by vedle přístrojů obsadil první místo.

Bezvýrazná tvář dívky s hnědými vlasy nebyla ničím zajímavá. Ale pro ni to byla její dcera. Její potomek, kterého posílá na smrt.

Žena však necítila nic.

Naděje, jestli nějaká byla, už dávno odešla s batohem na zádech.

Nebylo už vlastně, proč by tu měla dál sedět a dívat se na ni. Věřila, že je daleko, na nějakém hezkém místě a spokojená.

Proč taky ne, když se neprobouzela. Jednoduše nechtěla.

Je jí dobře tam, kde je. Až zjistí, že je to jen iluze, už bude možná pozdě.

Žena rychle vstala a vyrazila ke dveřím.

Zarazil ji však tichý zvuk, který zde zazněl historicky poprvé.

Němý pokoj promluvil.

„Mami…?“